Celorodinná bojová hra Cesta

herní plán, doba hry:
Evropa: Česká republika, Rakousko, Německo, Itálie, cca 14 dní na přelomu června a července 2006

skupiny a obsazení:
skupina ONDATRA: Elika, Anka, Honza, Biška, Kubíček a já
skupina OKTÁBIJA: bratr, Denisa (a Čuk a Gek)
skupina OBYTŇÁK: náš tatínek
skupina ELTÉČKO: Jiřík Jouda a Michal
skupina FORALŮV OBYTŇÁK: strýc Foral
skupina FÁBIJA: mama a Eli (Pejka)
a další přidružené skupiny

Kdysi jsme s bratrem v létě jezdívali na tábory a tam si tři týdny s ostatními hráli na žokeje, formule nebo rytíře. Teď už jsme velcí, na tábory nejezdíme. Ale letní hry nám zůstaly a hrají je s námi i jiní: konec června a začátek července je v naší rodině zasvěcen velké hře na spokojené cestování. Jednotliví účastníci startují každý v jiný čas, za jiných podmínek a obvykle i z různých míst, cíl mají vlastně taky každý jindy a průběh? .. no, možná ani nic nehrajeme :-)
Ale ať nezdržuju: letos jsme individuálně kolektivně mířili do italských měst Trento a Rieti, kde se o prvních dvou červencových víkendech jely opět automobilové závody Mistrovství Evropy do vrchu. Severoitalské Trento, kam je to od nás jenom asi 800 km, bylo na řadě první, do Rieti to potom přímou cestou je něco kolem dalších šesti set. My jsme samozřejmě na něco jako "přímá cesta" nemysleli, přece jenom, po cestě se dá, s malou zajížďkou, potkat moře.. no a taky jsem měla v plánu skupině ONDATRA ukázat Benátky.

Poslední týden v červnu byl tradičně hektický. Věděli jsme, že se postupně odjíždí a snažili se na to nachystat, dodělávaly se poslední nutné záležitosti a maminka celou dobu mohutně finišovala s přiznáním k dani. V úterý odpoledne vyrazila jako první skupina OKTÁBIJA. Bratr potřeboval ten sedmnáct kilometrů dlouhej a přes dvěstě zatáček obsahující kopec, kterej v životě nejel, aspoň přibližně natrénovat. Ve středu vyrazily obě skupiny OBYTŇÁK, jež též obsahovaly závodníky (tatínek a strýc Foral). Ti ovšem loni Trento absolvovali, takže jim stačilo o pár set kilometrů tréninků míň. Ve čtvrtek brzo ráno vyrazilo ELTÉČKO, nacpaný tak, že se do něj vešla už jenom posádka ve složení Jiřík a Michal. Všichni v té chvíli zbylí po dobu své přítomnosti na startovišti řešili bežné každodenní pracovní věci, z nichž se dobrá polovina nějakým nečekaným způsobem posrala, takže jsme toho měli všichni někam metr nad hlavu. K tomu měla Biška narozeniny, byl konec školního roku a blížil se den, kdy po nějakých devíti letech půjdu naposledy do školky odevzdat dítě (a zase si ho vzít zpátky, samozřejmě), což obnášelo kytky, dárky a vybrání všech věcí ze školy. Skupina ONDATRA měla vyrazit v pátek dopoledne, po vyzvednutí dětí ze školy a kontroly vysvědčení. Buďme realisti, to vyjít nemohlo.

Ve skutečnosti jsem v pátek o půl osmé ráno, tj asi čtyři hodiny před plánovaným odjezdem, věšela prádlo a ládovali jsme děti do auta, abychom je mohli rozvézt. V devět, tj. ve chvíli, kdy jsem jela vyzvednout děti s vysvědčením, jsem měla v jedné fifině (takovej ten cestovní hranatej kufr, do letadla, vítejakej, máme v rodině tři, maminka je kdysi zakoupila. Tatínek je pojmenoval Fifinka, protože když byli na vyhlášení Mistrovství Evropy v Paříži, tak cestou z letiště potkávali hromady lidí s těmahle kufříkama na kolečkách, co vypadaly jako psi na vodítku, a tatínek na ně pořvával "máš hezkou Fifinku"..) sbalený jejich věci a na hromadě naházený spacáky. Jo a taky jsme měli koupených pár flašek s pitím, stan a na poslední chvíli vyřešený pojištění. V jedenáct jsem měla sbalený i všechny naše věci, bundy, boty, deky, polštáře, plavky, ručníky a lékárnu. Kdo mi ukáže někoho, kdo sbalí šest lidí na deset dní i se spacákama tak, aby se to všechno vešlo pod kryt zavazadlového prostoru o zhruba polovičním objemu kufru oktávky, má u mě flašku absolutky. Takže teď už to jenom stačilo naskládat do auta, vyzvednout holčičku ze školky, stavit se v práci a odjet. Odjet ovšem obsahovalo ještě nějakej nákup a oběd.

V Trentu jsme se na parkoviště závodních strojů dostali pouhým sjezdem z dálnice a velmi snadno našli mezi spoustou závodníků svoje místo, zaparkovali ondatru, pomohli pojíst něco masa těm, kteří na nás čekali s večeří ;-), umístili děti do obytňáku do postele a sebe do přívěsu na závodní auto, a kolem jedné v noci spokojeně usnuli. V sobotu asi o půl sedmé ráno začali taloši zkoušet rozhlas. Jako v podstatě jsme stejně chtěli skoro už vstávat.. ale.. třicet minut monotónního UNO DUE - PROVA - PROVA - UNO - UNO - DUE TRE TRE PROVA - PROVA by udolalo všechny. Nicméně doufali jsme, že komentátor, pečlivě natrénovav výslovnost, bude celý den dodávat zprávy a včas volat jezdce, kteří se mají dostavit ke svozu na start. Che, jsme naivové. Rozhlas použili za celej den asi desetkrát, nějakej Ital do něj zařval číslo auta, který je poslední ve skupině, která bude startovat, pak to zopakoval BRUTÁLNĚ německy a anglicky a zase ztichl.

Protože se do ondatry samozřejmě nevešlo žádný jídlo (nechtěli jsme si ani nic brát. Jídlo stojí v Taliánově prakticky stejně jak u nás a nemusíme ho vozit přes půl Evropy, kromě masa, a to bylo v mražáku v obytňáku) a usedlíci už měli základní potraviny dojezený, vydali jsme se na nákupně orientační průzkum Trenta. Město je to hezký, veliký. Na jednom jeho konci nejsou žádný obchody :-)) Zato jsme neustále jezdili kolem hospody s cedulí ZUBR, což nám přišlo vtipné i proto, že pivo, jehož byla plná lednička v obytňáku, bylo též této značky. Nakonec jsme našli Billu, v obchodním centru, kde byly i záchody (nojo, záchody, věčnej problém), takže jsme je šťastně použili, nakoupili barillácký těstoviny a omáčky a něco chleba a buchtičky a vodu a tak, a vydali se zpátky. Systém sjezdů a nájezdů, které vedly na naše parkoviště, byl tak sofistikovaný, že se nám podařilo neporušit žádné dopravní předpisy a dostat se do správné díry až na druhý pokus, a to jsme ještě museli počkat, až nám vyjíždějící bratr (a ostatní závodní auta) uvolní místo. Na parkovišti bylo asi třistasedmdesátosm stupňů ve stínu, takže jsme se po celodenním pařáku hrozně těšili, že se večer zajedeme vykoupat do jezera, o němž nám všichni vyprávěli: jeho průzračně modrá voda prý září pod skalami, ryby šťastně proplouvají mezi koupajícími se jedinci a studená není, jenom osvěžující. Navečer jsme tedy nečekali, až se vrátí závodníci z hor, kde jim bylo mnohem líp, zanechali mechaniky Jiříka a Michala hlídat celej sajt, a vyrazili v sedmi lidech (skupina ONDATRA plus Denisa) naším šestimístným vozem směr úžasné jezero. Denisa v jezeře byla, ale jelo se k němu po cestě, která byla momentálně blokovaná závodní tratí. Rozhodli jsme se tedy najít jinou vodu. Na mapě jsme našli dvě jezera, pomysleli si, že to možná budou ona dvě jezera, o nichž nám vyprávěl jiný závodník, a vydali se podle mapy směrem tam. Naše mapa byla ovšem mapa Evropy 1:800000. Samozřejmě jsme poměrně složitě dojeli někam jinam a s jezery na mapě to nemělo nic společného, ale taky to bylo super. Trento leží v nadmořské výšce asi 1600 m nad mořem. Rybník, který jsme našli, byl VEJŠ. Šplhali jsme se k němu po takových kopcích, že Honda musela jet na jedničku (!!!!), a jeli jsme po takových silničkách, že potkat někoho v protisměru, jeden z nás nutně spadne dolů do Trenta, a taky jsme projeli lomem. Když jsme vystoupili z auta, oválo nás příjemných asi 22 stupňů. Než jsme došli k vodě, cítili jsme se skvěle. Jakmile jsme strčili palec do vody, cítili jsme se ještě líp a hned jsme měli pocit, že se vlastně už koupat nepotřebujeme.. studenáááá :-)

Nakonec jsme se přece jenom vyráchali, pokusili se vzpomenout si na akvabeláckou sestavu, kterou jsme před třema rokama secvičovali na Bašce, zamávali kachnám a vrátili se do výhně. Tam právě dojížděli závodníci, též zlití, takže si půjčili opět ondatru, nabrali mechaniky a i s Denisou odjeli do onoho průzračného skvělého jezera, o němž nám pak ještě znovu vyprávěli. My jsme zatím hlídali a chystali večeři a postupně zjišťovali, že stav potravin není zdaleka takový, jak nám bylo řečeno: především těstovin máme kila, ale chleba skoro žádnej. V neděli ráno jsme se vydali hledat obchod. Chachá. Taloši přece v neděli nemakaj. Projeli jsme celý Trento asi třikrát, víme poměrně přesně, kdy se chodí z kostela a kde který jsou, ale obchod.. prostě ne. Odpoledne jsme jeli ještě jednou. Nic. Takže další poučení pro příště: před nákupem si prohlídni co máš, ať ti kdokoli tvrdí cokoli, a uvědom si, co je za den v týdnu. Protože nejen že v neděli je zavřeno, ono bejvá často zavřeno i v pondělí...

Nicméně jíst bylo co, závodníci hlady nezemřeli, naopak, radostně požírali těstoviny s omáčkama a buchtičky, a i přes mnohonásobné přerušení závodu a prakticky neuvěřitelný vedro všechno dopadlo dobře, nikdo nezkolaboval a všichni tři (bratr, tatínek a strýc Foral) pobrali maximum bodů, co mohli. Strýc Foral (neni to žádnej strýc. To je pracovní název) dokonce poprvé v sezóně vyhrál třídu a myslím, že i skupinu, takže si šťastně vezl dolů celých těch celkem asi 19 km ve své formuli svůj pohár. No a nebyli bysme to my, kdybysme neměli veselou historku, a teď se mi jedna hodí, takže:
Náš závodní tým pro cestu do Itálie tvořily celkem tři závodní auta se třemi jezdci. Tři auta se vejdou do kamiónu. Kamión může řídit Jouda a strýc Foral, a bratr. V kamiónu musí být mj. kvůli střídání nejmíň dva řidiči. V kamiónu se dá bydlet, pohodlně se tam vyspí tři plus dva lidi, a když nejsou naložený auta, vejde se dozadu dalších asi šest spáčů (heh). K tomu je potřeba mít osobák na trénování (bratr) a obytňák (tatínek), plus další doprovody ve vlastních autech. To je ta relativně nejjednodušší verze. (Kdo četl story2004, zná význam slovního spojení relativně nejjednodušší.) Letošní přeprava byla předdefinována několika fakty: historický mistrovství, tj. tatínek a strýc Foral, se jelo jenom v Trentu, čili tahat sebou dalších asi 2000 kiláků dvě závodní auta by byl nesmysl; strýc Foral měl shodou mnoha okolností naplánovanou dovolenou, která začínala těsně po závodě v Trentu, takže musel odjet; počet aut začal převyšovat počet řidičů. Konečné řešení spočívalo v tom, že do Trenta pojede strýc Foral se svým obytňákem (kterej si táhl vlastní závodní auto) a s Joudou v eltéčku (kteří táhli bratrovo závodní auto) dojede Michal, a tatínek se svým obytňákem, kterej si taky táhne svoje závodní auto. Dále pak do Trenta později přijede foralovic Tranzit, a v neděli večer společně se strýcem Foralem, táhnuvším si domů vlastní závodní vůz, odjede, táhna (??? he?) tatínkův závodní vůz, aby tento nemusel zcela zbytečně cestovat po světě. A jak řekli, tak udělali. Než jsme se v neděli večer vrátili z koupání v blankytně modrém horském jezeře, kam jsme po závodě vyrazili asi v devět večer a tudíž nebylo jenom osvěžující, ale i svinsky studený, bylo parkoviště skoroceloprázdný a i naši souzávodníci byli pryč. My jsme neměli kam spěchat, a tak jsme se v klidu předsbalili, napsali a poslali tiskovou zprávu, najedli, vykoupali.. a bylo jedenáct pryč. Tatínek jel ještě načerpat vodu do obytňáku a tak se stalo, že nám děti jaksi.. usnuly.. No, nakonec jsme šli spát i my.

V pondělí jsme se zase rozdělovali. Skupina ONDATRA měla v plánu Benátky, OBYTŇÁK jel k Ravenně na známou přespávací pláž, kam jsme měli dorazit my a později i skupina FÁBIJA, a OKTÁBIJA a ELTÉČKO se vydaly směr San Benedetto del Tronto (na břehu Jadranu, asi 500 km jihojihovýchodněji), kde se chystaly na dva dny utábořit u vody poblíž odbočky na Rieti. Mapa obsahuje pouze trasu skupiny ONDATRA, protože v té jsem byla já. Tak. První kousek cesty, průjezd Trentem, jsme měli absolvovat všichni společně a najít benzínku, obchod a banku, v níž si bratr vymění vyhranej šek za prachy. My jsme s Hondou vyrazili první, hledat otevřenou benzínku poblíž obchodu a zanavigovat ostatní. Našli, zanavigovali. K obchodu a záchodu dorazily pouze skupiny OKTÁBIJA a ELTÉČKO, s tím, že OBYTŇÁK zmizel již po výjezdu z parkoviště a ostatní ho potkali někde v Trentu v protisměru. Po kratší organizační pauze vyplněné telefonováním a domluvami se zjistilo, že OBYTŇÁK už si jede po svým a vůbec se k nám nehodlá připojit, a že záchod je sice otevřenej, ale obchod zavřenej.

Takže jsme všichni postupně použili záchod, ELTÉČKO odjelo napřed směr San Benedetto del Tronto a skupiny ONDATRA a OKTÁBIJA se jaly hledat dotyčnou banku a onen obchod. Po asi pěti minutách jsme se samozřejmě opět navzájem ztratili, což už nebyl takový problém, protože jsme s tím počítali. ONDATRA našla otevřený obchod a poinformovala o jeho poloze OKTÁBIJU. OKTÁBIJA po několika špatných pokusech našla správnou banku a postavila se do správné fronty. Etapu Trento myslím docela dobře uzavírá dvojice SMS přibližně v tomto znění:
ONDATRA->OKTÁBIJA: Nakoupeno, nacpano do auta. Je to ten Family Market. Maj tam ty dobry omacky a levny nudle. Jsme na silnici smer Benatky.
OKTÁBIJA->ONDATRA: Gratulujeme. Stali jsme asi hodinu ve fronte konecne ve spravne bance. Nakupujem a zda se, ze snad brzy opustime milovane Trento.

A tak jsme dojeli do Benátek. Podle předpřipraveného scénáře (v zájmu co největšího klidu jsem tomu věnovala dost času) jsme zaparkovali ondatřičku v megaparkále Troncchetto, rozloučili se s ní, popřáli jí spokojenej pobyt a mj. dle navigace místních pomocníků (ingliš or dojč? - English - dys vej is e bout, fajv éuro, is slou, meny stops. dys vej is e fást bout, nou stops, San Marco, ten éuro. vič bout jú vont tu go? - slow - oukej, gou dér, dýs stérs, den rajd. - great, thank you - ciao) jsme se vymotali z parkoviště, zakoupili lístky za pět ojro na člobrdu (šest lístků na cestu tam, šest na cestu zpátky), cvakli je a nastoupili na místní autobus, ééé loď, která nás za čtyřicet minut plavby po Canal Grande vyklopila u San Marca.

Samozřejmě jsme se na to náměstí šli podívat. Samozřejmě jsme při první vhodné příležitosti (hned za náměstím u vody je taková ulička) zahli mimo turistický cesty. Takovejch lidí a hlavně těch pitomejch holubů jsme nikdo nebyli schopnej pobrat. Společně s lístkama jsme si koupili i mapu, takže já jsem se různě motala po uličkách a říkala kam jdem, protože se mi to tam zdálo hezký, a miláček všechno poctivě sledoval na mapě, aby věděl kde jsme. Čehož jsem si všimla až poměrně pozdě, měli jsme čas a bylo nám jedno, kdy odejdem, tak jsem si užívala supr baráky. Lodě jezdí skoro furt, parkoviště je při pobytu přes tři hodiny pořád za stejný prachy a do Lido di Spina to byly dvě hodiny. Kromě toho už jsme tou dobou věděli, že skupina FÁBIJA alias mama s Pejkou nevyrazily ráno do Itálie, jak bylo původně v plánu, protože Pejka měla něco s nohou, ale dopoledne na veterinu, a že tam ještě jsou. Myslím, že se Benátky dětem i miláčkovi docela líbily. Proti tomu, jak si je pamatuju já (16 let starej zážitek) tam nebyl žádnej smrad a voda byla docela čistá. Povedlo se nám v té změti uliček najít i obchod s pitím za normální čísla (kupovat půllitrovku fanty na stánku za dvanáct ojro mně přišlo fakt zbytečný) a na vývěsce nějakýho místního sportbaru jsme zjistili, že Němci vyklepli Brazílii.

Nakonec jsme se vrátili zase zpátky na tu zastávku, na kterou jsme přijeli. Původně jsme chtěli odjet lodí tak, jako kdybychom navázali na tu předchozí trasu, tj. dokončili bychom kolečko a vrátili se zase na Troncchetto, ale pak jsme zjistili, že ta loď jede až za dlouho a že je nám hrozný horko a vůbec se nám nechce tvrdnout na zastávce a čekat, a lepší bude, když pojedeme sice o dvacet minut dýl, ale zase o dvacet minut dřív, a vlezli jsme na tu jednaosmdesátku a jeli zase zpátky tím velkým kanálem. Ale tentokrát jsme si stoupli pěkně ven na palubu a nechali se ovívat větrem a koukali na druhej břeh. Kupodivu tam byly většinou nějak hodně zdobený nebo pomalovaný domy, na rodíl od druhé strany, což mi přišlo zajímavý.

Ondatřičku jsme našli docela vychladlou a celou, takže jsme jemně pojedli nějaký místní chleby a sýr a čaj a vydali se za tatínkem na pláž. Bylo to teda docela kousek (mimochodem, viamichelin.com (díky za něj) tu fialovou čáru udělal nějak divně, myslím, že jsme jeli normálně po té červené silnici kolem vody furt), akorát jsme jeli v podstatě pořád maximálně šedesát: díry na silnici nejsou po kruté zimě jenom u nás. Tam byly taky. Hrozný jamy. A navíc měli podél silnice ještě značky, že máme jezdit s řetězama :-))) Prostě nám ta cesta trvala hrozně dlouho. Tatínka jsme nakonec našli přesně na tom místě, kde jsme stáli loni, a v podstatě spíš náhodou, než podle SMS, co nám poslal, ale trefili jsme se. Pak jsme se stejně přestěhovali o pár desítek metrů dál, kvůli diskotéce, která na pláži, u které jsme parkovali, probíhala.

Měli jsme všichni docela hlad, nikdo z nás celej den nejedl nic pořádnýho, tak jsme se šli projít do městečka, že najdeme nějakou hospodu, kde dělají ryby. Tatínek je děsně vysazenej na ryby. Prošli jsme toho docela dost, ale ryby nikde, takže jsme nakonec skončili normálně v restauraci na pizze. Zrovna tam probíhali Simpsni na obrovité obrazovce, tak měly děti radost. Tatínek menší, protože ze srdce nesnáší jakýkoli zvuky v hospodě. Tak jsme požádali slečnu, ať to zeslabí. Zeslabila. asi tak.. o půl stupínku. Napodruhé už to zeslabila o víc, takže Přátele v italštině, kteří následovali po Simpsnech, slyšeli už jenom lidi v hospodě a přilehlém okolí, ne celý město ;-)

Bratr nám psal zprávu, jestli jsme neviděli jeho foťák. Já jsem ho teda neviděla za celou dobu, a miláček říkal, že ho měl bratr v autě, stejně jako můj počítač (byl tam na nabíjení a kvůli vyšší bezpečnosti, my jsme přece jenom nechávali stát auto celej den v Benátkách). Jsem si říkala, hmm, že by zase nějakej větší průser.. bez nich my nejezdíme.. No v pizzerce jsme se najedli slušně, děti šly opět spát do obytňáku, my jsme si dali s tatínkem flašku vína, než děti usnou (usnuli jsme málem dřív, byli jsme vyfluslí), a šli spát zase do auta. V ondatře se výborně spí na předních sedadlech, jakkoli to zní blbě. Je potřeba jenom kabela pod nohy (teda, u spolujezdce, k řidičovi se nevejde) a vyrovnávací mezulán pod křížovou páteř, jinak je to naprosto dokonalý. Ráno jsme si zašli s dětma k moři se vyráchat, chvilku jsme se opalovali (byli jsme tam tak od osmi do půl desáté, odhadem, hehe), vrátili se zpátky a zašli nakoupit, a já jsem konečně lajf spatřila hořkou ritršportku s celejma lískáčama. Co spatřila, koupila! Museli jsme počkat na skupinu FÁBIJA, která měla někdy v noci vyrážet a tudíž odpoledne dorazit, takže děti si zase zašly s tatínkem pro změnu k moři, my jsme pro změnu vařili.
A, pro změnu, psal bratr. Že foťák (třistapadesátku kanóna a k tomu čtyři nebo pět objektivů, baterky a tak) asi zapomněli na benzínce u Boloně, když se tam den předtím stavovali na jídlo. A že na ně nemůžou nikde najít číslo, ale poslal jim zkušební mejl a jestli bych se tam nestavila, až přijede ta mama. Tak jsem se teda domluvili, že se tam stavím. Tatínek prej tam byl taky, tak ví, která to je benzínka, tak mi to ukáže na mapě. Ukázal. Namaloval kolečko na obchvat kolem Boloně, kudy jeli. Obchvat kolem toho velkýho města má dobrých.. hm.. sedmdesát kiláků, a z jedné strany je díky dvěma příjezdovým cestám a následným různým směrům takovej veeelikej obchvatovej trojúhelník, navazující na okruh. Tak na jedné z těch "noh" ta benzínka měla bejt.

Mama nakonec dorazila docela pozdě, jednak se ke konci trochu motala (díky tatínkovým informacím o trase - to jako nic proti němu, ale on má v autech už hrozně dlouho navigaci a kombajnérka mu říká, kudy má jet, takže si některý věci absolutně neuvědomuje, a pak nás dezinformuje) a jednak vyjela pozdě a trefila zácpu ve Vídni. Měla plný auto žrádla. Což bylo zvláštní, protože si zcela jasně uvědomuju, že jsme jí říkali, ať nic nevozí, že koupíme, že to není drahý, ale asi zase chodily protichůdný informace. Nicméně hodilo se to samozřejmě :-) Takže než jsme to všechno přeskládali, než se zašla s pejkou a dětma podívat k vodě, než se najedla a než jsme všechno nachystali a dali do kupy, bylo sedm pryč. Skupiny OBYTŇÁK s obsahem tatínek-mama-pejka a ONDATRA s obsahem miláček-děti vyrazily směr San Benedetto, skupina FÁBIJA ve složení já-ritšportka-mapa-skoro vybitej semsang-nepříliš nabitá skladová nokyja vyrazila směr Bologna.

V mapě zakreslená benzínka nebyla na té noze, kde jsem měla obrázek, ale na druhé, a obchvat kolem Boloně byl slušně rozpracovanej, takže fakt VIM jak je to město velký, ale tu nohu jsem nakonec trefila. Jenomže protože jsem na ni přijela samozřejmě z druhé strany (oni jeli zvrchu, já zespoda), musela jsem se k ní nějak dostat. První sjezd za Bolognou z dálnice je asi 10 km před Modenou.. Protože jsem počítala se čuráním až na inkriminované benzínce, po ujetí nadbytečných asi 90 kiláků už se mi fakt dost chtělo. Takže cestu zpátky k benzínce jsem strávila v levým pruhu. Pruhy tam byly celkem čtyři ;-) Dojela jsem tam a šla jsem se teda zeptat slečny za pokladnou na ten foťák. Když jsem zjistila, že jako inglese nic, tak jsem svou vybroušenou italštinou slečně oznámila, že tam včera byl můj bratr na jídle a že si tam zapomněl pokoj, jestli ho náhodou někdo nenašel. Teprve když na mě vytřeštila oči, docvaklo mi, že camera není to správný slovo :-))

Nicméně o foťáku nic nevěděla. Byla hodná, odešla se poptat i ostatních a šéfa, samozřejmě taky nic. Říkala, že když tam někdo něco zapomene, obvykle si toho jako první všimne nějakej jinej zákazník a prostě to sbalí.. takže smůla. Ale aspoň jsem se vyčurala na super záchodech (viz foto výše: na každejch dveřích byla namalovaná jiná kytka, za záchodem taky, hajzlpapíry měli v krytu s kytkou, mýdla taky a celý to bylo takový kytkový a milý). Na parkovišti jsem ještě zaslechla z rádia, že Taloši právě hrajou s Němcama (furt ten fotbal), a po prvním poločase je stav nula nula, a vyrazila směr Benedetto. Z Bologne jsem se definitivně dostala až někdy kolem deváté, začínalo se stmívat, což je pro mě mor, ale měla jsem Gigiho, Queeny a Abbu, takže jsem si pěkně celou cestu poctivě zpívala. Celou dobu jsem se taky všem hlásila a žádala jsem, ať mi napíšou trasu, kudy a kam mám jet, protože nakonec skončili někde v jiným městě, a tak jsem si skoro úplně vybila i druhej telefon. Nabíječka zůstala samozřejmě v jiným autě. Nad italskejma dálnicema jsou rozmístěný digitální informační cedule, a když nejsou zrovna nikde žádný rozkopávky a objížďky, maj tam nápisy typu Dejte si pauzu, zastavte se na odpočivadle TOM A TOM, dejte si kávu a tak, což mi přišlo vtipný. Zastavovala jsem se poslední hodinu a půl po osmdesáti kilomerech, protože jsem místo náklaďáků viděla dinosaury ;-) Taky tam měli hodiny. Díky čemuž jsem věděla, že do blízkosti cíle jsem se dostala po dvanácté. Naváděcí SMS obsahovala, zdálo se, podrobný návod, jak dojet do místa určení. Nicméně jsem si těsně před cílem dala asi tři kolečka z výchozího bodu (sjezd z dálnice), aniž jsem na onen cíl narazila, a to ani po telefonátu, v němž mi tatínek řekl, kam mám jet, a tak jsem se zastavila na první benzínce, napsala si o DETAILNÍ popis cesty z bodu A (definovala jsem ho jako benzínku za paganinou po sjezdu z dálnice) do bodu Cíl (kde mezitím už druhou hodinu skupiny OBYTŇÁK a ONDATRA řešily ubytování a problém s klíčama od baráčku) a šla se vyčurat. Benzinka byla samozřejmě zavřená, takže jsem sešla do pole, byl tam nějakej barák a kus od něho plot. Jak jsem byla už utahaná, tak jsem si říkala, kašlu na plot, tady je keř, ty dva metry ušetřím. Jak jsem stáhla kraťasy, zpoza plotu se vyřítili dva čoklíci a jali se zběsile štěkat. Bejt u toho plotku, asi si počurám nohy, takhle jsem se jenom lekla. Po pár dalších SMS, v nichž mi mně naproti jedoucí mama s Kubíčkem sdělovali, že už projeli celý okolí a žádná benzínka Q8 tam není, jsem se počtvrté vrátila na výchozí benzínku, kde už na mě čekali s ondatrou. A tak jsem jela za nima. Během patnácti metrů jsem zjistila, kde byl můj problém: neměla jsem hned odbočit doprava, ačkoli mi to bylo řečeno, měla jsem odbočit až druhou doprava. Odtam to už byl fakt kousek. Takže jsem někdy kolem druhé konečně dorazila do kempu, kde už spaly děti. Pokusili jsme se projet s autama dovnitř. Nešlo. Brána je mezi cca půlnocí a půl osmou ráno zavřená. Po menší debatě se sekuriťákama jsme nechali obě auta venku, vzali pár nutnejch věcí a šli do baráku. Jak jsem byla rozjetá, nechtělo se mi spát, tak jsme ještě trošku obhlídli ten megakemp a až pak konečně zalehli.

Teprve pozdě dopoledne jsem se začala dozvídat celou ubytovávací historku: obě skupiny dorazily někdy kolem jedenácté, poté, co se definitivně zjistilo, že kemp, v němž je skupina OKTÁBIJA a skupina ELTÉČKO, nepouští dovnitř psy, a bylo potřeba najít jinej, vyhovující kemp. Na vrátnici seděla prej totálně zmatená ženská, která teda našla na žádanou dobu volnej baráček a nějaký parkovací místo pro obytňák a eltéčko s vlekem, který mělo dorazit druhej den, a tak šla vpustit lidi do baráčku. Jenomže nepředala správnej klíč. Po reklamaci sdělila, že klíč a dveře je potřeba chytit kouzelným hmatem a v jisté fázi otáčení klíče pootočit klikou a přitáhout dveře k sobě (nebo tak něco). To taky nezabralo. Další reklamace způsobila příjezd ženské (nějakým zupa špešl elektrovozíkem) a její snahy o odemčení. Tou dobou už byl tatínek nasranej, tak tiše zmizel, došel si do recepce, natáhl se přes pult, sebral hromadu klíčů, vybral z nich ten, na kterým bylo číslo baráku, vrátil se zpátky (kemp byl fakt VELKEJ, co cesta, to asi 500 metrů, dalších asi tolik to bylo k obyňáku), strčil tam klíč a k velkému překvapení všech okolo otevřel. Ženská mezitím odešla pro nějakýho zámečníka nebo co, ale už se nevrátila.. A děti mohly jít konečně spát. Ovšem kdyby to nebylo v době, kdy vrcholil zápas Itálie s Německem. Takže si teda všichni zapnuli v baráčku přítomnou televizi a stihli ten gól. Miláček mi psal, jak to tam vypadalo - všichni byli samozřeumě vzhůru a koukali, a jak padl gól, kemp vybuchl. Všichni zároveň začali hulákat, pískat, troubit, vytahovat vlajky, lítat po kempu a slavit. Z naproti stojícího baráčku se dokonce vyřítil tam bydlící hrubosrstý jezevčík a asi chtěl slavit s Pejkou, takže do všeobecného jekotu se zamíchalo i její zběsilé štěkání.

Druhej den (tj. ráno po ubytování a našem rozkouskovaném příjezdu) následoval další kontakt s místními zaměstnanci. Napřed nám někdo, před devátou ráno, volal na místní telefonobzučák. To teda Kubíček vzal a vyvěsil, protože jsme se všichni potřebovali vyspat. Asi o hodinu později někdo zabušil na dveře. Byli jsme vzhůru, jenom jsme se ještě váleli, a tak jsem šla otevřít, domnívaje se, že to je mama. Stála tam nějaká ženská a vypadala, že je místní. Moje tílko a spoďáry ani ji, ani chlápka, co tam byl s ní, nijak nevyvedly z míry, a jali se mi klást otázky. Drželi v ruce naše občanky a maminu občanku, a ptali se, kde jsou ti další dva, co přijeli. O ničem jsem nevěděla, tak jsem jí to řekla. Pak se ptala, kde jsou tihle, a ukázala mi tu maminu občanku. Věděla jsem, že někde v kempu v obytňáku, tak jsem jí to řekla. Chtěla slyšet číslo jejich stání. To jsem samozřejmě taky nevěděla. A nakonec už jenom chtěla vědět jména a data narození dětí. Tak jsem jí to napsala na papír, ona se na něj podívala, a pravila, že four children is impossible. Na to jsem jí už vůbec neměla co říct :-)) Mám pocit, že to se tam zjevil miláček a řekl jí něco ve smyslu, že ta noční baba to za impossible nepovažovala, tak zas odešli, že si máme pak na recepci přijít pro papíry.
Pak dorazil Jouda s eltéčkem a hengrem, zaparkoval vedle obytňáku, dotazil i bratr s Denisou (to byli asi ti dva z těch ranních dotazů) si naložili a vyložili nějaký věci, vyplnili a poslali jsme nějaký přihlášky na Babu, co měly tou dobou uzávěrku, o které jsem nevěděla, a skupina OKTÁBIJA odjela do Rieti, protože bratr potřeboval trénovat. No a pak jsme vařili a děti se byly s Jiříkem koupat a prolezli jsme kemp, zjistili, že tam jsou dva bazény a klouzačka a nějakej program (tanečky a erobik a tak), a vyzvedli si na recepci karty s čárovým kódem pro nás i pro auto (abysme se dostali na pláž, páč tam byly vrátka právě na ten kód, případně s autem ven, protože závoru taky otevírala ta kartička) a večer jsme se koukali na fotbal. Všichni (devět lidí a pes, poté, co bratr s Denisou odjeli) jsme v našem baráčku pro čtyři strávili prakticky celej den a večer, hehe.
Druhej den jsme se šli konenčně vyráchat v moři všichni, včetně psa. Protože jsme neměli na opalování moc času, šli jsme tam velmi prakticky v poledne. Naštěstí pěkně fučel vítr, takže nám nebylo horko a všichni jsme za ty dvě odiny, co jsme tam byli, stihli pěkně pochytat barvu. Já jsem se smažila zepředu, na druhej den jsem měla v plánu záda a prdel. Po návratu jsme v perfektně vybavené kuchyni (velikej hrnec na těstoviny, veliká pánev, cedník :-) co víc si nudložrouti jako my můžou přát) opět navařili a Jiřík se mohl taky vydat na cestu. Mírně mu to překazil krutej déšť, kterej se spustil, ale aspoň mu pak nebylo cestou takový horko. Pro nás to bylo slabší, protože od té doby pršelo v podstatě pořád..

Dalšího dne z ráána roznesla se zpráááva.. aha, vlastně ne. Další den ráno byl tatínek u nás opět na záchodě a šel se osprchovat, a tak nějak zjistil, že když pustí teplou vodu ve sprše, neteče. My jsme potom tak nějak zjistili, že když pustíme teplou vodu ve sprše, nejenom že neteče, ale taky to vyrazí pojistky. A tak jakmile skupiny OBYTŇÁK a FÁBIJA odjely, do Rieti pro změnu, zavolali jsme na recepci, že jako pojistky a co s tím. Slečna nám sdělila, že jako s tím to, že přijde eletrišián a že máme počkat v baráku, že určitě do dvanácti dorazí a když ne, tak pozděj. Bylo asi deset. Venku bylo stejně mokro a kosa, k moři se jít nedalo, tak jsme čekali. Děti sledovaly italskou bednu, my jsme umejvali nádobí ve studené vodě a četli. Eletrišián přišel těsně před dvanáctou. Vylezl na střechu domku, s něčím tam laboroval, slezl, pustil teplou vodu, vyrazil pojistky, zastavil vodu, nahodil pojistky, vylezl na střechu, laboroval, slezl, pustil teplou vodu, vyrazil pojistky.. Děti, který se dívaly na bednu, z toho měly ještě míň, protože krom toho, že to bylo italsky, tak viděly dycky minutu a pak zas minutu ne. Eletrišiána to asi po dvaceti minutách přestalo bavit, přišel, řek, že potřebuje dalšího eletrišiána, a odjel. Za chvíli volala máňa z recepce, že eletrišián potřebuje dalšího eletrišiána, a že se vrátí. To už nás věčný trčení uvnitř fakt nebavilo, tak jsme si udělali další nudle k obědu a já s dětma jsem vyrazila na vejlet po prázných zmoklých plážích a na kukandu do obchodu se suvenýrama na recepci. Děti si tam zakoupily upomínkové předměty: totiž holky takovej ten šátek co je spíš čelenka a Honza nějakou peněženku na drobný. Miláček čekal na eletrišiány.

Ti nakonec fakt dorazili, nějak to spravili a zase odjeli, takže jsme mohli po obědě umejt nádobí v teplé vodě a vyrazit na výlet do města. Teda, původně jsme chtěli najít obchod, protože naše zásoby se značně ztenčily a všechny buchtičky a omáčky z obchodu v kempu už jsme měli ochutnaný, ale nakonec jsme byli na celoodpolední procházce přímořským městem. Podél vody byly vždycky pláže a k tomu takový ty hospůdky a tak, pak byl trávník a na něm prolízačky pro děti (ty byly naprosto krutý. Všichni jsme na nich strávili poměrně dost času, a jednou je možná začneme dovážet sem. Protože prolízačka pro kosmonauty, kam vlezete a ono se to s váma začne nekontrolovaně točit, je totální mazec), lavičky a palmy, silnice, baráky se zahrádkama a za nima železniční trať. Občas, tak jednou za kilák, byla silnice kolmo na moře, která křižovala tu trať, a vedla dovnitř do města. Těma jsme samozřejmě za trať nedošli, že. V jednom místě, kde už jako končil ten pruh prolízaček a trávy, jsme se rozhodli jít do města, a náááhodou tam byl takovej podchůdek. Smrděl jako kanál, vypadal jako kanál, ale mně se povedlo přesvědčit všechny, že to není kanál, a tak jsme se předklonili a proši. Za tratí bylo město jako takový. Strašný spousty rovnoběžnejch úzkejch uliček, ve kterých se jezdilo vždycky jenom jedním směrem, a mezi sebou byly propojený kolmo vedoucíma dalšíma, krátkýma uličkama, tak na šířku dvou baráků a zahrádek mezi nima. Strašně se nám to líbilo, a taky jsme si dali zmrzlinu :-) A všude samozřejmě byly hrozný kvanta aut. Obešli jsme prakticky celý město, mně se cestou urvala už asi patnáctkrát slepená bota (Honza mně na ni šlápl, stejně jako všem ostatním, kromě toho sebou asi třicetkrát praštil, on má děsný období) a když jsme konečně našli otevřenej obchod (mimochodem asi 300 metrů od recepce kempu, ale kolmo na moře, nikoli cestou podél něj), upadl mi s velkým rachotem na plech před kšeftem ještě foťák.

Do kempu (a domku) jsme dorazili poměrně pozdě, takže jsme provedli rychlou studenou večeři, vykašlali jsme se na sprchu, s tím, že se umejeme ráno, než pojedem, a zahnali děti do postele. Protože jsme byli po dlouhé době sami, v klidu jsme si vypili u stolu flašku červenýho, pomluvili fotbalisty a šli se podívat na ballare do společenského centra. Tam jsme si zahráli fotbálek, zjistili, že mohutně zvyšujeme (oba!!) věkový průměr, a šli spát. Druhej den jsme museli do 10 ráno odevzdat klíče od baráčku na recepci, takže jsme nacpali ondatru až po kryt kufru a vyrazili, bez sprchy, protože pro změnu netekla teplá voda, do Rieti. Cesta to byla poměrně krátká, ale.. Dálnici jsme opustili asi po půlhodině, slušnou silnici po dvaceti minutách a dál už jsme se táhli úzkýma silničkama mezi skaliskama, část cesty za nějakým náklaďákem. Je to tam fakt hrozně hezký, občas se objeví nečekaná cedule BACHA VLAK, říkali jsme si, Aha, a jako kde, kdyz z jedné strany je skála a barák a na druhé straně je sráz dolů, a on za barákem tunel a na druhé straně silnice most.. no super.

Honzovi bylo překvapivě po dlouhé době ze začátku cesty blbě, takže teď už s definitivní jistotou víme, že když má před cestou k jídlu cokoli s mlíkem, je to špatně. Nicméně nikdo nic nepoblil, ani já, a do Rieti jsme dorazili v neporušeném stavu, dokonce jsme před městem potkali FRV :-) a pak ve městě ještě jednou. Protože jsme přijížděli v sobotu kolem poledne, věděli jsme, že bude otevřenej náš oblíbenej obchod Globo, kde jsme měli v plánu zakoupit jednak DUNLOP brýle a jednak nějaký hadry. A vyčurat se! Takže jsme dojeli do Globa, zkontrolovali záchody, jak moc se změnily, vlítli do kšeftu, vzali dvoje brýle, krátce mrkli co tam mají za hadry, zakoupili Bišce čtyřpatrový pouzdro do školy jako druhej dárek k narozeninám (museli jsme ji přesvědčit, že tohle čtyřpatrový je mnohem lepší, než to třípatrový růžový, a to především proto, že má i zrcátko a zápisník, a že růžový není jenom náhodou a červená a modrá je taky dobrá barva a navíc se jí to bude víc hodit k aktovce, uff) a zamířili k parkovišti závodních strojů. Rieti je takový docela hezký město mezi horama s historickým centrem, který je obehnaný hradbama. Loni jsme tam strávili asi čtyři nebo pět dní, takže to tam docela známe a když jsem viděla před sebou v autě ty hradby, připadala jsem si zas po dlouhé době jako doma. Tam bych klíďo mohla zůstat..

Dojeli jsme tak akorát, abysme stihli vyfotit bratra vracejícího se z první tréninkové jízdy a najíst se, po obědě se startovalo do druhé. Elika s Ankou zůstaly s mamou a s Pejkou u obytňáku a ostatních vozidel, hlídat, a my ostatní jsme se vydali v různých intervalech směrem ke startu. Trvalo to hrozně dlouho, než všichni poodjížděli, bylo to zas takový to blbý čekání, ale horší čekání mělo přijít.

Bratr odstartoval, zmizel v zatáčce, my už jsme se začali sbírat, že se vracíme zpátky k autům.. a najednou trubka, přerušení závodu. Další auto za ním neodstartovalo. Ztuhly jsme s Denisou na fleku, Kubíček mazal ke startu zjistit co se děje, já jsem přesvědčovala Honzu s Biškou, ať ještě chvíli počkají (už je to nebavilo, chtěli se vrátit), nakonec odešli sami mezi autama ten půlkilák k obytňáku zpátky.. a přišel Kubíček s tím, že bratr rozmlátil auto, ale dobrý, je celej, teď volal. Takže jsem vyrazila za dětma říct to mamě, mezitím tam dojel tatínek na skútru, no totálzmatek, ale úleva. Jak to bylo: v jedné rychlé zatáčce vzal chlapec trochu zadním blatníkem o (z bezpečnostních důvodů tam umístěný) pneumatiky, který trčely do silnice, a roztočil se mezi skálou a svodidlama. Auto i s bratrem svezli dolů, bratr a Jiřík tam nějakou dobu chodili a lezli a zkoumali, jak a jestli se to dá do druhýho dne opravit, proběhlo mnoho scének a situací, a výsledkem bylo, že auto spravit nejde a my jsme se rozhodli druhej den brzo ráno všichni odjet domů. Protože v neděli jsou obchody zavřený a my jsme neměli moc jídla, chtěli jsme si koupit nějaký nudle a omáčky na sebou a taky jsme chtěli ještě do hadrárny, nechali jsme všechny tři chlapce - bratr, Jouda a Kuba - osudu (velmi, velmi pracně nakádali asi tři hodiny auto) a odjeli jsme. Vlastně odjely. Mama, Denisa, děti, já. Naplánovala jsem to tak, že jsme v 86 minutách, které zbývaly do zavření potravin i Globa, zvládly jídlo, záchod i hadry. Jenomže jsme z X různých důvodů měli málo peněz a času, takže tímto se omlouvám všem, že jsme jim nic nedovezli. V podstatě jsme byli rádi, že jsme měli co jíst, ech.
No a potom následovalo už jenom rychlý sbalení (stejně jsme měli skoro všechno v autě), spánek a ranní zmatek a postupnej odjezd. Na cestě zpátky jsme se přerozdělili na skupiny, tatínek odjel s mamou a Pejkou ve FÁBIJI, Jouda zůstal v ELTÉČKU, ti jeli dřív, FÁBIJA proto že spěchali, ELTÉČKO proto, že ráno není takový vedro a on jel pomalu, pak ho dojel bratr momentálně tvořící skupinu OBYTŇÁK, Denisa a Kubíček se střídali v OKTÁBIJI a já s dětma jsme tvořili skupinu ONDATRA.

Měli jsme na těch asi 1300 km v podstatě celej den, vyjeli jsme nějak kolem deváté a pravidelně zastavovali na tankovací, čurací a žrací pauzy. Denisa měla hlad každých asi 250 km, Honda asi po pěti stech ;-) Když jsme vyjížděli z Itálie do Rakouska, vedle nás a kolem nás se válely obrovský fialový mračna, ale nad náma pořád svítilo slunko. Až po výjezdu z jednoho delšího tunelu jsme zažili šok, protože když jsme do něj vjížděli, bylo krásně. Výjezd působil na auta jako myčka.

Spadlo na nás najednou asi šestnáct van vody a takhle to bylo až do vjezdu do dalšího tunelu, a po výjezdu zas, na silnici teklo minimálně 3 cm vody a vidět bylo tak na 20 metrů. Po asi deseti minutách střídání chlejstáku a tunelů jsme vyjeli opět do slunečného počasí, nyní již se zcela čistými auty :-)) V Rakousku se nám konečně podařilo najít ten správnej rasthaus s klouzačkama na záchod a hernou (je to Oldtimer, né Rosenberger!), takže jsme si je dostatečně užili, Vídeň jsme objeli po novým obchvatu, a někdy kolem desáté dorazili domů. Na tomto místě musím pochválit naši ondatřičku, protože se mi s ní jelo celou dobu tak dobře, že jsem odmítala na svoje místo kohokoli pustit. (Kromě toho jsem musela dětem dovysvětlit historii peněz, vývoj panovnických rodů a principy několika filosofií.) A tak jsme šťastně dorazili domů, kde na nás čekal kocourek (byl HROZNĚ rád), myšák a křečouni a v neposlední řadě na děti čekala postel, v níž spali (po deseti dnech strávených pohromadě) každej sám. Dobrou noc :-)